Málokdo ví, jak přišli řezníci ke svému znaku. Statečným činem si před více než 700 lety vysloužili lva do znaku a také právo nástupu do čela všech řemesel, jejichž zástupci kráčeli v průvodech vstříc králi. Od těch dob střeží dvouocasý bílý lev kvalitu výrobků všech poctivých českých řezníků.
Dobře známý znak cechu nesoucí bílého lva na červeném pozadí získali řezníci díky důležité dějinné události. V roce 1310 hrdinně rozsekali jednu z pražských bran a pomohli Janu Lucemburskému a jeho ženě královně Elišce Přemyslovně vstoupit do města obsazeného korutanskými žoldnéři. Řezník Vodička, velitel akce, byl poté jmenován purkmistrem pražským a jeho jméno nese jedna z ulic ve středu Prahy – Vodičkova. Král Jan Lucemburský udělil řezníkům za odměnu znak, který začaly postupně používat řeznické cechy v dalších českých městech.
První řeznický cech byl zřízen v Praze v polovině 14. století. Král Karel IV. potvrdil výsady, které řezníkům udělil jeho otec Jan Lucemburský. Ve druhé polovině 19. století byly cechy zrušeny a i z řeznictví se stala živnost. Řezníci již nebyli vázáni na vyhrazená místa, takzvané masné krámy, a mohli svou živnost provozovat kdekoliv.
Již panovník Karel IV. vydal nařízení, že podmínkou členství v řeznickém cechu je řádné vyučení a složení zkoušek. Živnostenský řád dal živnosti a vzdělávání jasná pravidla. Adepti na řeznictví se učili řemeslu dva až čtyři roky a poté museli obstát u zkoušky před komisí. Patřit k živnosti byla pro učně velká čest. Řeznicko-uzenářské listy z poloviny dvacátého století otiskly desatero rad učňům, které bylo uvozeno prvním pravidlem: Měj řemeslo řeznicko-uzenářské v největší vážnosti, snaž se vždy a všude činiti čest stavu, jemuž jsi se věnoval.
Také na Valašsku sahá řeznická tradice hluboko do minulosti. Rozkvět řemesla nastal na přelomu 15. a 16. století, kdy na východní Moravu začali přicházet Valaši, kteří učili původní obyvatele pastevectví, chovu dobytka a zpracování masa. První doklad o provozování řeznické činnosti na Valašsku nacházíme v 17. století.
